Historie a příroda (plná verze)


Historie dávná ...

Okresní město Břeclav leží v krajině, kterou si pro svá obydlí vybrali první Slované, kteří na toto území přišli pravděpodobně z východního Podunají již v 6. století. Jihovýchodně od dnešního města vzniklo na sklonku 8. století rozsáhlé sídliště s vyspělou řemeslnou výrobou, které se v době Velkomoravské říše v průběhu 9. století stalo jedním z hradisek centrálního velkomoravského území. Toto sídliště je známo v odborném světě jako velkomoravské hradisko Pohansko u Břeclavi. Vedle knížecího dvorce zde byl prozkoumán i velkomoravský kostel se čtyřmi stovkami bohatě vybavených hrobů, ale i valové opevnění, řemeslnické objekty a mohutné předhradí.

Po zániku hradiska na počátku 10. století se kraj po celé století ocitl ve víru bojů o velkomoravské dědictví, z něhož vyšli vítězně čeští Přemyslovci. Po knížeti Břetislavovi získalo své jméno nové hradiště, které mělo za úkol chránit vstup do země a bylo postaveno v místě dnešního břeclavského zámku. Tento zeměpanský hrad založený patrně někdy po r. 1041 se stal centrem hradské správy. Na počátku 13. století jej získala věnem manželka českého krále Přemysla I. Konstancie Uherská. Někdy ve třetí čtvrtině téhož století pak byl přestavěn v mohutnou románskou pevnost s věží o síle zdiva téměř 5 metrů.

Hrad často měnil svého majitele a v letech 1426-1434 zde sídlila dokonce husitská posádka, která svými výpady ohrožovala jak sousední Rakousko, tak i Slovensko, které bylo v té době součástí uherského státu.

Po husitských válkách se poblíž hradu usazují obyvatelé, kteří museli uprchnout z vydrancované Staré Břeclavi a zakládají si městečko, které se v písemných pramenech nazývá Nová Břeclav. Městečko i s hradem získávají v druhé polovině 20.let 16. století Žerotínové, kteří přestavují hrad v renesanční sídlo, jež má ovšem neustále vojenskou funkci pohraničního hradu, protože po bitvě u Moháče r. 1526 ohrožují Moravu útoky Turků. Ti se nezřídka spojují s odbojnými uherskými magnáty bojujícími proti Habsburkům. A tak celý okolní kraj městečka byl často terčem útoků a nelítostného drancování. Například takovýto nájezd Bočkajovců v r. 1609 znamenal vypálení Staré i Nové Břeclavi a odvlečení spousty zajatců do otroctví.

Když v r. 1618 povstala i Morava proti Habsburkům, v čele odbojných moravských stavů stanul břeclavský pán Ladislav Velen ze Žerotína. Po nešťastné bitvě na Bílé Hoře mu bylo panství zkonfiskováno a jeho jméno bylo přibito na šibenici, což tehdy znamenalo trest smrti vynesený v nepřítomnosti obžalovaného, který po bitvě na Bílé Hoře utekl ze země.

Břeclav byla následnými válečnými událostmi zničena téměř dokonale. Ze 141 před válkou usedlých sedláků ve Staré i Nové Břeclavi při soupisu poddaných pro berní účely v r. 1673 vyplývá, že válku přežilo jen 29 starých usedlíků, což znamená pokles obyvatel na 20.6 %.

V r. 1654 břeclavské panství přikoupili k svým moravským državám majitelé sousedního valtického a lednického panství Liechtenštejnové. Zámek postupně ztratil na své honosnosti, neboť sloužil pouze knížecím úředníkům jako centrum hospo dářské správy panství a knížecích lesů.

V roce 1872 byla Břeclav císařským dekretem povýšena na město. Důvodem pro žádost obyvatel o toto povýšení byl nebývalý rozmach Břeclavi, který nastal po příjezdu prvního vlaku od Vídně dne 6. června 1839. Zakrátko se Břeclav stala prvním železničním uzlem v rakouské monarchii, neboť se zde trať dělila na větev směřující k Brnu a k Olomouci. Později přibyla i odbočka na Znojmo, Lednici a Bratislavu. Na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století se začíná v Břeclavi rozvíjet průmysl spjatý se zemědělským prostředím Břeclavi a okolí. V r. 1862 byl založen první větší podnik - Kuffnerův cukrovar, v r. 1867 poštorenská knížecí cihelna (dnes Poštorenské keramické závody), v r. 1872 rafinerie cukru patřící akciové společnosti lipnicko-břeclavské, v r. 1884 přibyla v Poštorné Schramova chemická továrna na výrobu umělých hnojiv a v r. 1884 byla založena liechtenštejnská pila zpracovávající ohromné bohatství dřevní hmoty z liechtenštejnských lužních lesů v okolí města.

Tento nebývalý rozmach podnikání v Břeclavi i v jejím okolí znamenal také vzrůst počtu obyvatelstva. Zatímco v třicátých letech mělo městečko spolu se Starou Břeclaví 2952 obyvatel, v r. 1872 to bylo 5853 a v r. 1880 již 7130.

Do rozvoje města nepříznivě zasáhla první světová válka, na jejímž konci se převážně české obyvatelstvo přihlásilo k nově vzniklé Československé republice. Události po 28. říjnu byly ve městě velmi pohnuté, neboť německé úřednictvo železničního uzlu se pokoušelo odsunovat železniční vagony a lokomotivy do Rakouska a vznik ČSR odmítalo. Podobně musel být sveden i boj o městskou radnici, která byla až do listopadu v německých rukou.

Další rány byly uštědřeny Břeclavi v r. 1938, kdy do českého města s 11220 Čechy a 1582 Němci (podle sčítání lidu v r. 1930) vstoupila německá armáda. Také dnešní části města Poštorná a Charvátská Nová Ves se staly součástí tisícileté německé říše. České obyvatelstvo před okupací z valné části uteklo do vnitrozemí a v odpoledních hodinách 8. října ustupovaly poslední policejní a vojenské jednotky s finanční stráží za demarkační linii vedoucí za městem mezi Kosticemi a Ladnou. Po příchodu nacistů byli bezohledně z města vyhnáni i břeclavští Židé a Gestapo zahájilo rozsáhlé zatýkání nepohodlných osob.

V průběhu války byla na samém konci v listopadu 1944 Břeclav také bombardována. Při náletu byl zničen střed města s kostelem sv. Václava a čtvrť Dubič. Na sklonku války přes Břeclav projížděly rovněž transporty se zuboženými vězni z koncentračního tábora Osvětim. Dne 24. ledna 1945 bylo z transportu pohřbeno na městském hřbitově 35 vězňů, kteří útrapy nepřežili. Město bylo osvobozeno sovětskými jednotkami 15.- 17. dubna 1945. Při bojích na jeho území padlo na 80 sovětských vojáků a také asi 50 obyvatel města. Teprve od května se mohli začít vracet ti, které z jejich domovů vyhnali okupanti v říjnu 1938.

Kraj a lid

Břeclav a její okolí leží v údolní nivě řeky Dyje a nedaleké Moravy. Od 13. století byl kraj vystavován četným záplavám a podél řeky vznikl rozsáhlý lužní prales, v němž převládá dub a jasan. Krajina však byla velmi intenzívně zemědělsky využívána, a tak se plocha lesů až do19. století neustále zmenšovala na úkor polí. V inundaci se nacházely rovněž rozsáhlé louky, které poskytovaly velmi kvalitní seno a otavu. Přestože je to dnes kraj vinorodý, v Břeclavia bezprostředním okolí se mnoho vinné révy v minulosti nepěstovalo, neboť zde není svažitých terénů, které by vinné révě vyhovovaly. Zejména od poloviny minulého století se zde ale pěstovalo hodně řepy, která byla zpracovávána ve zdejším cukrovaru a v rafinerii.

Bohatství přírody se projevilo i v bohatství duchovním. Břeclav se stala postupně přirozeným centrem výrazného národopisného regionu Moravy - Podluží. Charakteristické lidové kroje dodnes oživující četné obřady jako jsou nedělní bohoslužby, hody či velikonoční pomlázka nejsou zde žádnou zvláštností a udiví návštěvníky bohatostí barev a výšivek, které vytvářejí dovednéa pracovité ruce zdejších žen. Bohaté národopisné tradice nejsou jen v kroji, ale také v dosud živém lidovém jazyce charakteristickém měkkostí a melodičností samohlásek i dlouhého ú, které posluchače neznalého prostředí zaujme.

Jedním z nejvýraznějších prvků Podluží a jeho folklóru je lidová píseň a lidový tanec. Celá řada písní je dnes již notoricky známá díky zpěvákům a zpěvačkám tohoto kraje - Jožkovi Severýnovi, Jožinovi Černému, Františkovi Studénkovi, Julii Severýnové - Kučerové, Květě Černé, sestrám Malčicovým ad. nebo národopisným souborům Břeclavan, Podlužan či Starobřeclavské muzice. Připomeňme si jen např. píseň Za Starú Břeclavú u tej boží muky...

Město žilo i bohatým spolkovým, sportovním a kulturním životem, na němž se podílely četné břeclavské školy nižšího a od r. 1897 i středního stupně - zpočátku národnostně utrakvistické, později pak přísně dělené na české a německé v důsledku vzrůstajícího nacionalismu druhé půle 19. a první 20. století. Ze sportovců je třeba uvést především břeclavské veslaře, kteří se dokonce účastnili i olympiád v Melbourne, odkud přivezli bronzovou medaili, v Mexiku a v Mnichově. Divadelnictví bylo pěstováno v souboru Břetislav, loutkářství v souboru Radost, knižní kulturu rozvíjela Chlandova tiskárna, v níž bylo v letech 1927-1938 vytištěno přes padesát bibliofilií,z nichž nejvýznamnější byly Bezručovy Slezské písně ilustrované hodonínským výtvarníkem Jar. Dobrovolským.

Okolí města

Okolí Břeclavi má zvláštní svéráz. Převážně rovinatá krajina lemovaná dolními toky Moravy a Dyje a protkaná četnými potoky, struhami a slepými rameny je z převážné části zalesněná. Od poloviny 17. století bylo městečko s okolím připojeno do mohutné enklávy liechtenštejnských držav spolu se sousedním panstvím valtickým a lednickým. Když na sklonku 18. století začínají Liechtenštejnové přijímat myšlenky osvícenské, přeměňují krajinu v okolí těchto tří center v romantickém krajinářském pojetí. Zdárně kloubí ekonomickou funkci s funkcí estetickoua doplňují teritorium novou výsadbou lesních dřevin, mezi nimiž je celá řada exotů, ale i četnými drobnými stavbami romantického charakteru v empírovém a klasicistním pojetí, od poloviny19. století pak i ve stylu anglické novogotiky.

Pro náměty svých stavebních pokusů sahají jejich architekti J. Hardmuth, J. Kornhausel, J.Engel do antiky, do Orientu, do vrcholného středověku a oživují lesní krajinu protkanou osovými průhledy či romantická zákoutí řadou drobných staveb, z nichž nejpozoruhodnější jsou např. klasicistní zámečky Pohansko, Hraniční a Rybniční zámek či kolonáda Reisna, empírový Dianin chrám, Apolonův chrám a Tři grácie, romantické stavby Janohradu, minaretu, římského akvaduktu, novogotický Hubertův chrám a další.

Nejvýznamnější novogotickou stavbou v blízkosti Břeclavi je ovšem lednický zámek, který byl z původně rozsáhlého barokního komplexu přestavován v letech 1846-1858 podle plánů Josefa Wingelmüllera. Posazen na severovýchodním okraji Lednice uprostřed vodních ploch, luk a mohutných dubů či exotických dřevin uspořádaných do krajinářsky pojatého anglického parku,je obklopen v bezprostřední blízkosti francouzským parkem, o jehož údržbu pečují vedle zahradníků i studenti zdejší Vysoké školy zemědělské. Cílem četných návštěvníků je i významný skleník plný exotických rostlin, jehož počátky byly položeny v r. 1717 a dnešní podobu získal v r.1843.

Autor: PhDr. Emil Kordiovský

Lužní lesy

Milí přátelé, vítáme vás ve městě Břeclavi uprostřed zeleně lužního lesa, ve městě, které vám nabízí svou pohostinnost a přívětivou tvář.

Břeclav pro vás může být cílem i východiskem. Ubytovací a stravovací možnosti včetně širokého sortimentu služeb, schopných uspokojit většinu vašich požadavků, ji činí ideální základnou pro výlety do širého okolí s mnoha architektonickými i přírodními skvosty. Předností Břeclavi je její snadná dostupnost po silnicích i železnici, která z ní činí skutečnou bránu jižní Moravy, jíž lze vstoupit do různých světů. Vede tu jak asfaltová vozovka do moderní civilizace, tak i kočičími hlavami dlážděná cesta do uzavřeného a dnešku jen pozvolna se pootevírajícho světa židovské kultury. Můžete vstoupit i na stezku vedoucí od velkomoravských sídel, spojených s počátky křesťanství u nás, až zpět do jeho současnosti, ztvárněné kostelem sv. Václava na břeclavském náměstí.

My bychom vás však rádi pozvali na úzkou stezičku, po které se dostanete doprostřed lužního lesa, tvořícího od nepaměti majestátní okruží kolem Břeclavi. Lužní les lemující řečiště Dyje a Moravy představuje rozlohou přes 3 500 ha nejrozsáhlejší komplex svého druhu v Evropě. Lesy protkané sítí kanálů, mrtvých ramen a tůní jsou v evropském měřítku ojedinělou oblastí a jako takové byly v roce 1993 pod názvem Mokřady dolního toku Dyje zapsány do seznamu Ramsarské konvence.

K Břeclavi, uložené v dyjské nivě přiléhá ze severozápadu Kančí obora, lužní les s převahou porostů tzv. tvrdého luhu s dubem letním a jasanem úzkolistým. Z jižní strany se města téměř dotýká nejrozsáhlejší celek lužních lesů, táhnoucí se až k soutoku Dyje a Moravy, s částečně zachovanými lužními loukami a nivními tůněmi, a od západu sem zasahuje jihovýchodní okraj národní přírodní rezervace Lednické rybníky.

Vnímavý návštěvník, který jako vítaný, ale i pokorný host vstoupí na stezičku vinoucí se lesním příšeřím i prosluněnými lužními loukami, bude odměněn nevšedními setkáními s mnoha vzácnými a chráněnými druhy rostlin a živočichů v prostředí, které mu umožní stát se na chvíli skutečnou součástí Přírody.

Národní přírodní rezervace Cahnov-Soutok (13,46 ha) zabírá část lužního lesa poblíž soutoku řek Moravy a Dyje. Je typickou ukázkou jihomoravského lužního lesa pralesovitého charakteru s převahou porostů tvrdého luhu s charakteristickým výskytem dubu letního, jasanu úzkolistého a dalších dřevin. V podrostu je zastoupena rozmanitá květena - válečka lesní, metlice trsnatá, ostřice lesní nebo vzácně ostřice hubená, z jarních bylin sasanka pryskyřníkovitá, sněženka předjarní a místy rozrazil horský. Rezervace je rovněž bohatá na dřevokazné houby, které rozkládající odumírající biomasu, a tím přispívají k udržení přírodní rovnováhy zdejšího prostředí. Lužní les je i hostitelem mnoha živočišných druhů, jejichž výskyt byl jinde již téměř nebo zcela znemožněn. Typickými představiteli takovýchto organismů jsou druhy vázané dutiny vykotlaných stromů - holub doupňák, šoupálek krátkoprstý a další. Dutiny obývá i několik netopýrů. Nápadným a poměrně hojným hmyzím obyvatelem je tesařík obrovský, potkat můžeme i krajníka pižmového a velké kolonie mravenců druhu Liometopum microcephalum. V tůňce na louce se hojně rozmnožuje skokan ostronosý, v době páření nápadný svým neobvyklým modrým zbarvením.

Národní přírodní rezervace Lednické rybníky (557,53 ha) je tvořena rybníky Nesyt, Hlohovecký, Prostřední a Mlýnský neboli Apollo v nivě potoka Včelínku mezi Sedlcem a Lednicí a Zámecký v nivě řeky Dyje u Lednice. Byly vybudovány iniciativou pánů z Lichtenštejna v 15. století (Zámecký pak spolu s několika ostrůvky ve století sedmnáctém) především jako nádrže pro chov ryb. Jejich okolí bylo v 19. století parkově upraveno a osazeno četnými exotickými dřevinami a v jejich blízkosti byly vystavěny romantické salety (Hraniční zámeček, Apollonův chrám a jiné).

Celá rybniční soustava je významnou tahovou zastávkou a hnízdištěm ptactva a představuje jednu z našich nejvyhlášenějších ornitologických lokalit. Na ostrůvcích Zámeckého rybníka sídlí početné kolonie volavky popelavé a kvakoše nočního - každého z obou druhů zde hnízdí kolem 250 párů. Při tahu tu pravidelně odpočívají hejna hus velkých, poláci velcí, lžičáci pestří a četné druhy bahňáků. Obraz zdejšího života by ale nebyl úplný bez zástupců bohatého společenstva obojživelníků, hmyzu, motýlů

Pestrosti živočišné říše se zcela vyrovná i říše rostlinná. Na úzký, břehový lem vrb a topolů navazují rákosiny, které sestupují až hluboko do rybníka. Z vodních rostlin se zde vyskytují rdesty, šejdračka bahenní, solenka Valerandova a další druhy. Při obnažení dna se občas objeví bahenka šášinovitá a odemka vodní. V Zámeckém rybníku můžeme potkat i lekníny. Celý rybniční komplex je významnou součástí Lednicko-valtického areálu, který pro jeho architektonickou i přírodní jedinečnost převzalo pod patronát UNESCO.

Národní přírodní rezervace Ranšpurk (19,20 ha) se rozkládá jižně od Lanžhota. Plocha dnešního chráněného území byla ušetřena hrubších zásahů již od konce 19. století, kdy zdejší les začali jeho někdejší majitelé Lichtenštejnové považovat za přírodní památku a docházelo tady pouze k odvozu padlého dřeva. Od třicátých let 20. století byla rezervace zcela ponechána samovolnému vývoji. Díky tomu mají dnes porosty téměř přirozenou dřevinnou skladbu, pouze v jihovýchodním cípu rezervace se nachází skupina vysázených ořešáků černých.

Z botanického hlediska je zdejší les typickým tvrdým luhem. Z množství bylin, které se tu vyskytují, lze uvést například zvláště chráněné druhy ostřici hubenou, křuštík polabský, bleduli letní a řeřišnici malokvětou. Velký význam ve zdejším společenství má mykoflóra zejména dřevokazných hub, které žijí na dřevní hmotě v různém stupni rozkladu. Z plochého terénu rezervace vystupují na několika místech 1-3 m vysoké ostrůvky navátého písku, tzv. hrúdy, které mají díky svému suššímu charakteru i poněkud odlišné složení rostlinného pokryvu.

Pralesní charakter území je vhodným prostředím i pro řadu živočišných druhů. V dutinách stromů hnízdí mimo jiné žluna šedá. Bujný porost nabízí úkryt obojživelníkům, z nichž asi nejzajímavější je čolek podunajský. Z mnoha druhů hmyzu můžeme zmínit alespoň krasce Eurythyrea guercus.