Proto první odbornější zprávy a popisy oděvní kultury tohoto výrazného etnografického regionu jsou již z roku 1811. Po celé 19. století navštěvovali Podluží malíři a ve svých dílech zachycovali rychle se měnící varianty lidového kroje. Velmi cenné jsou např. studie Josefa Mánese z roku 1854. Velký obdiv si získala prezentace podlužácké kultury i na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze v roce 1895. A jsou to opět právě kroje, které vedle lidové hudby, dnes nejvíce poutají pozornost odborníků i laických návštěvníků regionu.
Lidový kroj na Podluží prošel za uplynulá desetiletí velkým vývojem, některé jeho součásti či varianty zcela zanikly a do dnešních dnů se dochoval především slavnostní kroj svobodných děvčat a mládenců. Mužský všední kroj byl zcela odložen již v polovině minulého století, a tak denní nošení kroje můžeme spatřit jen ojediněle u starších žen nad 80 let. Slavnostní kroj svobodných sice také zaznamenal jistý odklon od zažitých tradičních materiálů, technik, zdobných prvků, ale jeho udržení a inovace jsou důkazem, že lidový kroj na Podluží představuje jev stále živý, schopný reagovat na aktuální nabídky přinášené dobou a podle potřeby je přijímat.
Kroje z Podluží patří k nejhonosnějším krojům Slovácka. Svobodní chlapci nosí červené soukenné nohavice bohatě vyšívané modrým šňůrováním, široké otevřené rukávy košile jsou z jemného plátna, zdobené vkládanými pruhy výšivek a ukončené širokými krajkami. Přes košili oblékají kratičkou zdobenou vestu bez rukávů – lajbl s připevněnou kokardou, mašlí. Jako pokrývku hlavy svobodní nosí klobouk „guláč“ (na jižním a charvátském Podluží) nebo „húseňák“ (na Podluží severním). Nesmí chybět ani nejznámější symbol tohoto regionu, vybělený „kosírek“ z volavčího peří. Všichni chlapci potom obouvají vysoké kožené holínky se spuštěnými hedvábnými střapci, mosaznými podkůvkami a barevným vyšíváním na holeních.
Svobodné dívky k nejslavnostnějším příležitostem oblékají molové rukávce, přes ně pestře vyšívaný krátký lajbl a nezaměnitelnou siluetu tvoří kombinace až šesti naškrobených bílých spodniček a svrchní sukně v pastelových tónech. Na hlavách nosí červené „rožky“ s půvabnou stojatou mašlí o čtyřech smyčkách, tentýž vzor se opakuje i na dlouhé mašli spuštěné u krku. V Břeclavi se potom nosí odlišná varianta pokrývky „kokeš“. Nejcennějšími součástmi dívčího kroje jsou bohatě vyšívané zástěry „fěrtochy“, límce rukávců „obojky“ a krajkové „tacle“. K tomuto kroji děvčata obouvají navrapené vysoké čižmy.
Současnou podobu lidového kroje a tradic na Podluží můžeme dodnes obdivovat prostřednictvím národopisných souborů, slováckých kroužků a krojovaných chas při plesových a hodových zábavách, poutích či národopisných slavnostech. Největší přehlídkou podlužáckého folkloru v Břeclavi jsou každoroční Svatováclavské slavnosti, pořádané v měsíci září.
Text: PhDr. Alena Káňová
Foto: David Mahovský