Historie židovské obce


Osudy poměrně rozsáhlé komunity židovského obyvatelstva tvoří neodmyslitelnou součást historie Břeclavi. Počátky jeho osídlení v nejjižnější části Moravy, nacházející se v majetku významného rodu Lichtenštejnů, můžeme předpokládat ve 14. – 15. století. K prvním usedlíkům nejspíše patřili utečenci vypovězení roku 1424 z Vídně. Urbář lichtenštejnských statků z roku 1414 obsahuje též jména Schändel a Lewbelschecker, která lze interpretovat jako židovská.

          V 16. století je již v několika pramenech zmiňována židovská obec se synagogou a hřbitovem. V roce 1572 se dokonce v Břeclavi konala generální synoda moravských Židů pod předsednictvím zemského rabína z Mikulova Jehudy Löwa ben Becalel, údajného tvůrce legendárního Golema.Židovské obyvatelstvo se tehdy zabývalo především obchody a řemeslem pro vlastní potřebu, právně podléhalo přímo vrchnosti, jíž odvádělo vysoké daně a poplatky. Počátkem 17. století a v průběhu třicetileté války byla židovská obec prakticky rozprášena a k novému osídlení došlo po roce 1650 obyvatelstvem z nedalekých Valtic (tehdejšího Feldsbergu).

O dvacet let později povolila vrchnost židovskému obyvatelstvu trvalý pobyt s možností vystavět si synagogu, i když na druhé straně byly jejich životní podmínky pořád velmi tíživé – ještě v roce 1702 žilo ve 12 domech celých 30 rodin, platících ročně 327 zlatých kontribuce. Velmi těžkou ránu znamenalo i přijetí tzv. familiantského zákona v roce 1727 (zákon zůstal v platnosti až do roku 1849), kdy bylo povoleno ženit se pouze nejstaršímu synovi v každé rodině. Židovská obec měla nadto stanoven i počet systematizovaných míst židovských rodin – pro Břeclav tak bylo v roce 1726 stanoveno číslo 66 (pro celou Moravu 5 106).
Teprve období osvícenství za vlády císaře Josefa II. přineslo výrazné změny v dosavadní struktuře celé společnosti. Nové reformy obsahovaly vedle formálního zrovnoprávnění judaismu s ostatními konfesemi také zrušení povinnosti zvláštního označení Židů, povolovaly židovskému obyvatelstvu věnovat se bez omezení obchodní činnosti, řemeslné výrobě i zemědělství. Důležité změny přinesly i reformy v oblasti vzdělávání, protože povolovaly židovským studentům navštěvovat všechny druhy domácích vyšších škol a při větších židovských obcích podporovaly zakládání vlastních škol s výukou němčiny, matematiky, zeměpisu a mravů. Snaze vlády o germanizaci odpovídalo také nařízení vyžadující, aby obecní záznamy a obchodní knihy byly vedeny výhradně v němčině. Roku 1787 bylo navíc nařízeno, že Židé musí přijmout stálé německé příjmení a vybrat si osobní jméno ze seznamu 109 povolených mužských a 35 ženských jmen, což způsobilo postupný příklon Židů k německému jazyku a kultuře. Pro historii břeclavského židovství je velmi důležitý seznam 62 židovských familiantů právě z tohoto roku, zachycující nově přijatá příjmení i jména všech příslušníků jejich domácnosti včetně služebnictva, neboť nejstarší židovské matriky byly v době okupace nacisty zničeny.
Po roce 1848, kdy židovské obyvatelstvo získalo plná občanská práva a svobody, byla zřízena samostatná politická židovská obec trvající do roku 1919. Židé se v této době plně zapojily do politického, společenského, hospodářského a kulturního života, přičemž v mnoha oblastech výrazně přispěli k rozvoji domovského místa. Ze židovských rodin prosluly zejména rodiny Siskindů, Bittnerů a hlavně Kuffnerů, kteří měli např. pronajatou knížecí palírnu, město jim pronajímalo obecní pozemky a roku 1862 vybudovali cukrovar, tehdy největší v habsburské monarchii. Místní Židé plně ovládli i břeclavské trhy s obilím.
          V roce 1921 se při sčítání obyvatelstva přihlásilo k židovské národnosti 718 z celkového počtu 12 500 obyvatel a v roce 1930 v důsledku židovské migrace do větších měst klesl jejich počet na 589 z celkového počtu 13 689 obyvatel. Konec staleté existence židovského osídlení Břeclavi přivodily tragické události 2. světové války. Velká část obyvatel včetně Židů opustila město ihned po podepsání mnichovského diktátu a krátce po zabrání města nacistickým vojskem (8. října 1938) byli zbylí obyvatelé židovského vyznání v počtu 100 osob německými bezpečnostními orgány násilně vystěhováni na novou státní hranici k obcím Hrušky a Lanžhot.
          Zde potom několik týdnů přežívali v nevlídných podmínkách pod širým nebem „v zemi nikoho“ a vstup na území 2. republiky jim byl povolen až koncem listopadu téhož roku, kdy bylo 61 zbylých osob umístěno ve sběrném táboře v Ivančicích. V bývalé ivančické koželužně židovského podnikatele Sinaibergera byli potom břeclavští Židé spolu s ostatními židovskými uprchlíky ze zabraného území internováni až do března roku 1942. Dle nacisty vypracovaného „konečného řešení“ se osud drtivé většiny břeclavských Židů naplnil v nejbližších měsících. Čtyři transporty přemístily všechny internované židovské vězně z Ivančic do sběrného tábora v Brně na Merhautově ulici, kde se mj. nacházeli i další Židé z Břeclavi. Odtud již vedla přímá cesta do koncentračního ghetta v Terezíně. Ještě v roce 1942 byla většina břeclavských Židů transportována z Terezína do vyhlazovacích táborů na východ. Osvětim, Majdanek, Sobibor, Treblinka, Izbica, Lodž, Piaski jsou jejich poslední místa.
          Po ukončení druhé světové války v roce 1945 již nedošlo v Břeclavi k obnovení židovské náboženské obce. Většina přeživších Židů se postupně z Československa vystěhovala a svůj nový domov našla zejména ve státě Izrael. Zde se také až do 90. let minulého století pravidelně scházeli bývalí břeclavští Židé na vzpomínkové tryzně u mohyly v čs. pamětním lese v judejských horách. Zaniklá židovská obec Břeclav je zmíněna i v památníku obětí a hrdinů holocaustu Jad Vašem v Jeruzalémě. Vůdčí osobností a neúnavným organizátorem setkávání s původní vlastí byl JUDr. Hanuš Zvi Weigl (1912–2009), břeclavský rodák a prezident Sdružení československých Židů v Izraeli.

PhDr. Alena Káňová